Bohužel se mi podobné chvíle poštěstí jen opravdu zřídka. Většinu roku stojím u kolbišť, v krosu nebo na opracovištích a zachycuji sportovní výkony. Tady ale nešlo o výsledky, trestné body ani vítěze. Tady šlo jen o koně. O jejich radost, svobodu a chuť užít si horký letní den.
Když vidíte, jak kůň nejdřív opatrně vstoupí do vody, za chvíli se odrazí a začne plavat, pochopíte, proč se říká, že i zvířata umí prožívat čistou radost. Někteří cákali kolem sebe jako malá hříbata, jiní si jen v klidu užívali chladivou vodu. Bylo nádherné sledovat, jak během několika minut zmizí napětí a ze sportovních koní se stanou hraví parťáci, kteří si prostě užívají přítomný okamžik.
Pro fotografa je to navíc úplně jiný svět. Pokud chcete zachytit skutečné emoce, nestačí stát na břehu. Musíte jít do vody s nimi. A právě tam začíná ten pravý adrenalin. Balancujete s fotoaparátem nad hladinou, snažíte se chránit techniku před vodou a proti vám se řítí půltunový kůň. Na souši ještě můžete uskočit. Ve vodě už většinou ne. Kůň udělá jeden obrovský skok a vy jste rádi, že vůbec udržíte rovnováhu.
Navíc si na vás musí koně nejdřív zvyknout. Ve vodě z vás kouká jen hlava a ramena a pro některé z nich jste najednou něco úplně neznámého. S úsměvem říkám, že si možná myslí, že jsem krokodýl. Proto je potřeba na ně neustále mluvit. Jakmile poznají váš hlas, uklidní se a přijmou vás mezi sebe. Teprve potom vznikají fotografie, které mají opravdovou sílu.
A právě tam, po pás ve vodě, s fotoaparátem nad hladinou a s koňmi kolem sebe, jsem si uvědomil něco, co mi možná na závodech začalo pomalu unikat. Nejkrásnější fotografie často nevznikají při předávání pohárů. Vznikají ve chvílích, kdy jsou koně sami sebou. Když si hrají, odpočívají, důvěřují člověku a dávají najevo radost ze života.
Stejný pocit jsem měl i na Policejním mistrovství České republiky v jezdectví. Nebyly to jen soutěže. Byla tam skvělá parta lidí, spousta legrace, přátelská atmosféra a okamžiky, kdy jsem měl pocit, že závody znovu opravdu žijí. Nebyl jsem tam jen jako fotograf. Byl jsem součástí dění. A přesně to mě bavilo.
Možná právě proto letošní sezónu prožívám trochu jinak. Od prvního závodu ji pečlivě sleduji a vnímám všechno, co se kolem našeho sportu odehrává. Nejen samotné závody, ale celý život kolem nich. Sleduji atmosféru na závodištích, příspěvky na sociálních sítích, diskuze mezi lidmi, vzájemné chování, radost z úspěchů i reakce na neúspěchy. Snažím se dívat na jezdectví jako na jeden velký celek a skládám si vlastní obrázek.
Po celou sezónu si dělám vlastní poznámky. Zapisuji si věci, které mě potěšily, ale i ty, které mě přiměly přemýšlet. V hlavě si vytvářím dvě pomyslné kolonky – plus a minus. Každý závod, každé setkání, každý rozhovor i každá reakce na sociálních sítích do nich něco přidává.
Přiznám se, že v tuto chvíli zatím převažují spíše mínusy. Ale je teprve polovina sezóny a bylo by ode mě nefér dělat už teď jakékoli závěry. Právě proto jsem se rozhodl, že až do posledního závodu budu hlavně pozorovat, poslouchat a vnímat.
Nechci psát ukvapené soudy ani hodnotit jednotlivé okamžiky. Chci vidět celou sezónu jako jeden celek. Až po posledním závodu vydám své osobní ohlédnutí. Nebude to článek o tom, kdo byl nejlepší nebo nejhorší. Nebude to ani kritika konkrétních lidí. Bude to moje upřímná zpověď fotografa, který celý rok stál u kolbišť, v krosu, na opracovištích i v zákulisí a snažil se zachytit nejen sport, ale i atmosféru našeho jezdectví.
Možná právě tehdy si nahlas položím otázku, kterou si dnes nechávám jen pro sebe.
Není už čas šlápnout na brzdu?
Ne proto, že bych přestal milovat koně. To se nikdy nestane.
Ale proto, že si stále častěji uvědomuji, jak rychle utíká čas. Desetitisíce kilometrů na cestách, víkendy mimo domov, tisíce fotografií, stovky hodin u počítače a stále stejný kolotoč. Člověk se pak začne ptát sám sebe, jestli jeho práce má ještě takový přínos, jaký měla před lety. Jestli jsou fotografie a články stále pro lidi přínosem. Jestli má pokračovat stejným tempem, nebo je čas trochu ubrat.
Neznamená to, že bych chtěl odejít od koní. Naopak. Koně budou vždy součástí mého života. Jen možná nastal čas zamyslet se nad tím, jakou cestou se vydat dál.
Odpověď dnes ještě neznám.
Proto nechci nic uspěchat.
Nechci dělat závěry po polovině sezóny. Chci být až do jejího posledního dne mezi vámi. Fotit, psát, poslouchat a vnímat všechno, co naše jezdectví přináší – to dobré i to horší.
Až poté si sednu ke svým poznámkám, znovu si projdu všechny pomyslné plusy i mínusy a napíšu článek, který bude možná tím nejosobnějším, jaký jsem kdy napsal.
Možná zjistím, že není potřeba měnit vůbec nic.
Možná zjistím, že stačí jen trochu šlápnout na brzdu.
A možná bude moje rozhodnutí úplně jiné.
Na odpověď si ale budeme muset společně počkat až do posledního závodu letošní sezóny.